Mistr sportu a jihočeský patriot Stanislav Kubíček je stále ve formě.

Stanislave kdy ses na svém oři vydal na tu svoji úspěšnou cestu životem a kam z počátku vedla?

Bylo mi šestnáct a v rukou jsem držel svůj řidičský průkaz na motocykl. A moje první cesta vedla do tehdejšího SVAZARMU (organizace zaměřená mj. na automobilový a motocyklový sport v tehdejším Československu). Měl jsem rád silniční závody, terénní závody, všechno, co souviselo s motorkami. Jenže k jejich provozování byla potřeba licence. Ta se mohla vyjezdit pouze na soutěžích. A ty soutěže jsem nesnášel! Na motorce jsem seděl stále, ale nebavilo mě se honit a hnát za něčím a poměřovat rychlost. Jenže jsem měl štěstí, v motocyklovém sportu byla jedna disciplína a na ni jsem licenci nepotřeboval. Byla to plochá dráha.

V Táboře jsem tenkrát vyhrál první závod na speciálně upraveném stroji, s přehozeným převodovým stupněm, s motorem 70 kubických centimetrů, a to bylo takové první pootevření dveří k tomuto sportu.

Prakticky tři roky jsem se poctivě učil tzv. motorismus na ploché dráze. Až teprve poté, když můj parťák Franta Irmiš již nemohl dál pro své zranění sportovat, jsem ho plně nahradil. A to byla i cesta na mistrovství světa a do světa skutečného plochodrážního sportu.

Smysl a účel mi dávala účast na mistrovství světa, na kterých jsem postupoval do dalších kol. Nemusel jsem vyhrát, ale do toho osmého místa jsem potřeboval být a byl jsem skoro vždycky, když jsem byl nasazený. Takže jsem se postupně dostával až do těch skoro nejvyšších nebo úplně nejvyšších pozic motocyklového sportu.

Plochá dráha je věda. Nejenomže obnáší krátkou plochou dráhu, obnáší také ledovou plochou dráhu na tisíc metrů, což znamená dlouhá trať. Na každou trať patří jiné motocykly. Na to jsem byl jako vyučený automechanik odborník.

Měl jsem blízko k automobilům i motocyklům. A motocykly jsem si uměl nebo dokázal připravit. Takže když šlo o krátkou dráhu, tak po ní mohly jezdit motocykly vyrobené přímo z továrny. Na nich se jezdilo a každý mohl ukázat co umí se strojem, který dostal k dispozici.

No a pokud šlo o led, tak na něm jsem jezdil souběžně s koncem jízd na ploché dráze. V tomto případě šlo odbornost. Bylo nutné mít kvalitně připravené pneumatiky, a hlavně správně nasazené hřebíky. Na ledu se jezdilo s dvoustupňovou převodovkou. Velkou školu jsme dostali na závodech v Rusku za třeskutých mrazů, kdy jsme z vytopených prostor vyjížděli a totálně prochladlí se vraceli zpět do zázemí.

Dlouhá dráha, byla náročná a Ty jsi vyhrával!

Vyhrál jsem spoustu motocyklových závodů na ploché dráze. Všechny ty úspěchy byly hezké, někdy byly i neúspěchy Taky jsem zažil spousty nehod, ale to k takovému druhu sportu patří.

Vrátil bych se ještě na úplný začátek, tvá láska k motocyklům musela propuknout již v dětství? A zpravidla je to někdo z rodiny, kdo určuje budoucí profesní směrování mladého člověka. Kdo to byl v Tvém případě?

Vyrostl jsem v rodině, velkých motoristů. Můj otec se strýcem, v roce 1924 zkonstruovali sami až na pár komponentů kompletní motocykl. Rodinný motocykl do dneška vlastním, ale kromě něho mám i dřevěné modely, dřevěný karburátor jako model a další součástky.
Takže ten základ byl tam. Otec pracoval v pražské Waltrovce a miloval auta. S auty závodil a den před jedním závodem při tréninku zadřel motor. Celou noc jej opravoval a následující den s ním inkriminovaný závod vyhrál!

Otec i strýc byli špičkoví řemeslníci, srdcaři a já jsem to od nich, jak se říká „odchytil“ a ve svém životě později hodně využíval jejich zkušenosti.

Takže naprosto dokonalá symbióza, nejenom láska ke strojům, ale také manuální zručnost. A propos, jak se jmenovala motorka, kterou otec se strýcem zkonstruovali?

Stroj se jmenoval SRK, byl to vlastně monogram Stanislava a Rudolfa Kubíčkových.

Ve svém pokročilejším věku jsem také „dělal“ motocykly. Zrovna tak jako můj otec a strýc jsem chtěl probudit chuť k motorkám a plochodrážnímu sportu u dětí. Byly to tedy motorky pro děti a měly, jak jinak značku SRK, ale Němci jim říkali Speedway Racing Kubíček, protože děti kolem plus mínus deseti let na nich jezdily po závodech v Evropě.
Těch motocyklů jsem vyrobil asi třináct a je velmi zajímavé, že dnes na ploché dráze jezdí motocykly s tzv. ležatými motory, ale já jsem je pro ty kluky vyrobil již před třiceti lety. A přestože to byly motory z babety, jezdilo a ovládalo se to hezky a byly to zajímavé stroje právě pro ty malé kluky!

Tvoje životní pouť začala v Jižních Čechách, které jsou stále tvým domovem, ale již v roce 1963 jsi zažil něco neuvěřitelného, v sousedním Rakousku jsi se svým týmem obdržel cenu na mistrovství Evropy!

To byly krásné závody, byli jsme druzí za Švédy!

Promiň, ale není to k vzteku, být druzí?

Je to fajn! První místo, by bylo sice lepší, a říkali jsme si: „Byli bychom šikovní, kdybychom vyhráli“, ale první byli Švédi a byli opravdovými profesionály a my amatéry. A i jako amatéři jsme se na mistrovství světa dokázali uplatnit a o dva body porazit Angličany, a to byl velký úspěch! Protože také Angličani nedělali nic jiného, než profesionálně jezdili jenom plochou dráhu!

Jaká organizace vás mladé sportovce v tehdejší době podporovala?

Od samého počátku to byl SVAZARM. V pražském ústředí jsme měli vlastní vývojovou základnu, kde se nám připravovaly motocykly. Mně tedy stačilo vzít si na cestu kufřík s nezbytným vybavením pro sport a motocykl jsem měl předaný od mechaniků z Prahy. A dobře připravený.

Jak to bylo tenkrát s financemi na cestu a na pobyt?

Peněz nikdy nebylo nazbyt. Na jednotlivé závody jsem se dopravoval vlastním autem ve své režii a stejné to bylo i s vybavením na konkrétní závod, obuv, kombinéza další nezbytné pomůcky.

Jak jste se na závodech, a hlavně po jejich úspěšném konci cítili? Jako hvězdy?

Byli jsme taková parta pohodářů, rozuměli jsme si, byť jsme provozovali velmi tvrdý a nebezpečný sport. Něco zcela opačného jsem zažil, když jsem vyměnil plochou dráhu za jachting, u kterého jsem vydržel jen dva roky. Společnost a vztahy kolem této sportovní disciplíny mi nevyhovovaly a neseděly … Stále se jen protestovalo kvůli výsledkům! Zkrátka nebylo to prostředí, na jaké jsem byl v ploché dráze zvyklý. Tam jsme byli drsní, šlo tam o hubu, ale na to, jak jsme byli tvrdí, jsme k sobě byli navzájem slušní. Takový už byl sport na ploché dráze, byl zajímavý!

Zůstaňme ještě u ploché dráhy, bavili jsme se o pevném povrchu a o ledě. Jezdil jsi na obojím.

Začal jezdit krátkou plochou dráhu a na tu dobu výborně. Takže jsem patřil mezi čtyři nejlepší jezdce v republice, i když jsem nemusel být první, nemusel jsem vyhrávat v mistrovství republiky, ale byl jsem v té nejužší reprezentaci a s tou jsme vyhráli třeba první kolo mistrovství světa v Německu. Po sedmi nebo deseti letech jsem byl vybrán na reprezentaci na krátké dráze po ledě do Sovětského svazu.

Mí parťáci měli motorky z výroby. Já jsem si vzal s sebou „plochodrážku“ s dvoustupňovou převodovkou a dlouhými vidlicemi a v Rusku jsme to všechno rozřezali a udělali jsme s toho motocykl na kterém se dalo jezdit. Na finále v Moskvě jsem s tou divně spáchanou motorkou byl z nás všech nejrychlejší.
Zajímavé bylo, že mi na té mé motorce praskala jedna duše za druhou, a tak mi Rusové půjčili jejich pneumatiky. No a když jsem začal porážet jejich ruskou reprezentaci tak mi ty pneumatiky zase sebrali …

Hřeby v pneumatikách pro závody na ledové dráze bylo Tvoje know how?

V té době ještě ne, opakuji, byli jsme amatéři … Až když jsem se vrátil zpět do Československa a když jsem několikrát jel na mistrovství Evropy, tak teprve poté jsem byl schopen si vyrábět podle svého vkusu a potřeby pneumatiky sám.

A nesnažil se Tě někdo kopírovat? Nechtěli zjistit, jak to s Tvými pneumatikami je? Byl jsi přece úspěšný závodník?

Tam se nedalo nic kopírovat, protože platily určité zásady, jak musely být nejen pneumatiky, ale také hřeby „postavené“ a jedině tak to fungovalo. A odchylky nebyly akceptovatelné. To by zkrátka nešlo. Hřeby měly tenkrát maximální délku 32 mm, což bylo fajn, ale naopak bylo nebezpečné, když se o ně někdo pořezal nebo zranil. Brzy přišlo omezení na délku 28 mm, a to už zase nebylo bezpečné pro jízdu na ledu. Takové maličkosti, a tak velký rozdíl. I když i 28 mm dlouhé hřeby mě nohu také pořezaly a nebylo to nic příjemného …

Zastavme se u nehod. Byl velký rozdíl mezi nehodou na pevném povrchu a na ledové dráze?

Na klasické ploché dráze byly pády byly škarědější, protože tam každý jezdil jak uměl. Někdo to taky neuměl. Na ledě zase byl všude dokola sníh, když došlo ke kolizi tak jezdec vypadl a v lepším případě přistál ve sněhu, a to bylo ještě v celku dobré.

Největší strach jsme měli z toho, abychom někoho nepřejeli, a to jsme se sakra vyhýbali.

Jak dlouho trvala tvoje profesionální kariéra?

20 let. Přesně na den 20 let. Závodit jsem začínal v osmnácti a za dvacet let jsem skončil. I když jsem v té době vyhrával závody …. Nechtěl jsem být tím, kdo by odcházel s myšlenkou, už na to nemám, odešel jsem, protože jsem nechtěl dát pokračovat.

Nehrál v tom roli strach? Měl jsi rodinu, měl jsi odpovědnost?

Ne, strach nebyl žádný, ale jsem zkrátka takový. Dělal jsem sport s úspěchem i v tom posledním roce jsem vyhrál rozjížďku mistrovství světa v Holandsku na ledové ploché dráze. A tam jsem řekl, že končím, ještě odjedu do Ruska, kam jsem se před tím kvalifikoval, tam jsem svoji kariéru slavnostně zakončil. To samé jsem ještě udělal doma na trati v Mariánských Lázních, byla sobota, a to bylo přesně na den, kdy jsem před dvaceti lety začal a po dvaceti letech také vše definitivně uzavřel.

Tomu se říká gesto velkého muže, ale já vím, že se v Tvé hlavě již realizoval další plán, je to pravda?

Ano, připravoval jsem se na něco jiného, protože bych se zbláznil, když bych neměl žádnou sportovní aktivitu, tak jsem si doslova vypěstoval jachting. Byl to nejdříve okružný jachting. Kdysi jsem měl na chatě plachetnici Piráta, a na vodu jsem chodil jenom v době, kdy to hrozně foukalo, bylo to nebezpečné, ale byl jsem v tom sám. Bavilo mě to, a tak přede mnou stála další výzva, stavba nové plachetnice Fireball. Ale nedávalo mi to tolik, jako motorismus.

Na motorce si byl sám za sebe, což se tedy nedá říct o jachtingu?

Ano, tam jsem měl posádku – parťáka, dobrého nebo špatného. Když jsme třeba plachtili na rybníku u nás, přišel poryv větru, tak jsme okamžitě oba dva zareagovali a situaci jsme zachránili. Když jsi měl smůlu a za parťáka jsi dostal nějakého „knedlíka“, tak to jsme se rychle převrátili. S dcerou Janou jsme si při jachtingu rozuměli. Prožili jsme spolu velmi napínavé závody na Jadranu. V silném větru jsme předjížděli motorové čluny. A díky našim zkušenostem se dostali z velkého nebezpečí, které jachting, ostatně jako všechny adrenalinové sporty skýtá.

Nezapomenu na téměř akrobatický manévr při přistávání lodi, kdy jsem točil loď proti větru a dcera pohotově vyskočila na molo a provazem chytla loď za příď. Diváci zírali, jak jsme to perfektně zvládli…

Uměl jsem plout v silném větru, byl jsem spokojený, protože to byl zase jiný boj, boj s přírodou a jejími živly… Jen ti kluci, jachtaři, to byla tak trochu nafoukaná elita, všichni museli mít to nejlepší vybavení a pro mě to by spíš druhořadý sport. Celou dobu mluvím o okružním jachtingu, ze kterého jsem přestoupil na námořní jachting, a to mě dost bavilo, protože tam bylo potřeba studovat, sledovat navigaci, vývoj počasí a vše, co s tím souviselo, no a na plavbách po moři se mnou mohla být rodina a syn Stanislav (dobrodruh, kapitán, mechanik, instruktor potápění pozn. aut.), který u toho vyrostl a dnes je z něho velký jachtař a několikrát přeplul Atlantik a obeplul skoro celý svět.

Takže se nám kruh uzavřel a otec předal otěže a kokpit svému následníkovi?

Který nedostal nic zadarmo! V Praze jsme koupili kajutovou loď Fera, která byla ocelová, 14 metrů dlouhá. Rok jsme jí spolu generálkovali, aby vše to bylo prostě tak, jak má být!
A syn s novým koníčkem tvrdě začínal. Neměl to jednoduché. Když pro něho zmíněná loď dožila tak jí dokázal prodat a na svých cestách po Karibiku si pořídit novou ještě o dva metry delší loď – tu správnou, kterou má do dneška. Jeho životem je moře. Moře! (směje se)

Stanislave, na motorky jsi ale nezanevřel, když jsi skončil se svými profesionálními sportovními aktivitami začal jsi se věnovat mladým závodníkům a jim jsi taky postavil naprosto originální závodní stroje?

Ano, začal jsem trénovat kluky přibližně ve věku od osmi do třinácti let. Vyrobil jsem asi třináct motocyklů s motory babeta. Něco jsem prodal ven, do světa, no a něco tady zůstalo. Asi pět, šest malých chlapců s námi jezdilo po různých zemích, kde se pořádaly závody na ploché dráze, jestli dlouhá, nebo krátká. A já jsem tam vždy před velkým závodem dostal speciálně vytýčený prostor – ovál, na kterém ti kluci předváděli jízdu právě na těchto motorkách.

Bylo to fajn, oni byli nadšení, a někteří by jistě bývali přešli na stroje s velkým obsahem motoru, ale jen co tak trošku něco dokázali, ztratili moje řízení nebo vedení, a jejich rodiče to nezvládli, nutili je do jiných výkonů, než na to ti kluci měli a tím skončila jejich slibně nastartovaná kariéra.

Motocykly jsou tedy stále součástí Tvého života a co bývalí i současní kolegové a kamarádi, zůstali?

Jsem pravidelně zván a jezdím jako host na motocyklové závody do Pardubic a také na pražskou Markétu, kde mám do dnešních dnů spousty známých i z dob dávno minulých.

Jsme velmi zadobře spolu, jako plošináři. Takže tam mezi ně rád jezdím. A navíc jsem součástí našeho pražského Veterán klub, ve kterém se dvakrát v roce se scházíme.

Já ale vím, že máš některé stroje také doma ve svém soukromém motosalónu, které to jsou?

Ze všech motorek, které mám doma, je dlouhá traťovka, a je pěkná! To je motocykl v tom tehdejším nejlepším vybavení, které mohly motorky tenkrát mít a je vyrobený ve fabrice. Samozřejmě, že vývoj jde dopředu a dnes už jsou na závodních strojích vidět podstatné rozdíly, ale hlavně změny. Je to hezká a živá vzpomínka.

Máš třeba ještě sny, že se například vidíš, jak sedíš na závodním stroji?

No samozřejmě! Syn kupoval v Rakousku nějaké motocykly a já jel náhodou jsem s ním líbila se mi tam motorka Kawasaki. Velkým překvapením bylo, že jsem ji dostal od syna k narozeninám. Mám ji doma a když je hezké počasí, tak si občas na ní vyjedu, ale jen rekreačně. Mimochodem je to velmi pohledná motorka.

No a co nějaká síň slávy, máš nějakou? Kde vystavuješ všechna svá ocenění za své úspěchy?

Vše tady v domě nemůžu mít, mám velkou rodinu, spoustu dětí a vnoučat, tak trofeje buď rozdávám anebo si sami něco vyberou. V obýváku zůstalo pár pohárů… Mám taky jednu vitrínu, kde jsou uloženy medaile ze svého sportovního světa, který byl zároveň mým životem. Pojď já ti všechno ukážu.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví spokojenosti v dalším činorodém životě.

Stanislav Kubíček v kostce:
V Mistrovství světa družstev na ploché dráze skončil v roce 1963 ve Vídni na 2. místě (v týmu s Antonínem Kasperem, Miroslavem Šmídem a Lubošem Tomíčkem). V Mistrovství světa jednotlivců na dlouhé ploché dráze skončil v roce 1974 na 16. místě a v roce 1976 v Mariánských Lázních na 18. místě. V Mistrovství světa jednotlivců skončil nejlépe v roce 1964 na 9. místě v kontinentálním finále. V Mistrovství Československa jednotlivců skončil nejlépe na 5. místě v roce 1965. V roce 1965 skončil při Zlatě přilbě v Pardubicích na 2. místě.

autor: Pavel Klicpera