KDE JE JIM KONEC: Jan Trummer trénoval ženskou reprezentaci Spojených arabských emirátů
Dvaatřicetiletý českobudějovický odchovanec Jan Trummer hrál za muže v Motoru v sezóně 2014/15. Brzy se ale, i po vzoru svého otce, dal na trenérskou dráhu. Přečtěte si rozhovor s bývalým útočníkem o tom, jak se dostal v Emirátech k trénování osmnáctky a ženské reprezentace a jak se mu nyní daří v dalším angažmá. Horko Arabského poloostrova totiž vyměnil za dlouhé kanadské zimy.
ZLOMENÁ ČELIST NA SIBIŘI A S MOTOREM AŽ DO BARÁŽE
Pojďme
na to chronologicky. Hokejově jste vyrůstal v Českých
Budějovicích, v dorostu jste dokonce plnil roli kapitána. Ale v roce 2013 jste zamířil do Ruska hrát Mládežnickou hokejovou ligu. Jak
k tomu došlo?
Byl
jsem
před sezónou
na letní přípravě ve Varech, kde hráli tehdy
úplně
tu samou soutěž, ruskou MHL.
Tam
to nevyšlo a ozval
se mi nějaký
agent, jestli bych nechtěl jít přímo do Ruska. Zvážil
jsem
to a
vzal jsem to jako zkušenost, šel jsem tam.
A
zkušenost to byla jaká?
Dobrá,
až na to, že mi
snad třetí den tam
zlomili natřikrát čelist. Takže jsem přes
měsíc
byl úplně mimo, pak jsem se vrátil domů a po dlouhé absenci se poté vracel do týmu. A
už
to nebylo takové,
nebyl jsem
připravený,
trenér mě
pak
neměl úplně v oblibě. Určitě
to
celkově byl nějaký
zážitek,
poznal jsem nový
kus světa, ale neprosadil jsem se.
V
další sezóně jste se vrátil do Motoru a stal se členem
prvoligového kádru. Celkem jste v sezóně naskočil do 38 zápasů
včetně baráže o extraligu. Co si z té sezóny vybavíte?
Hned
můj první
přípravný zápas,
kdy jsem nastoupil vedle obou Kondorů, šlo o rozlučku Luboše Roba staršího. Dal
jsem gól.
Navíc to pro mě byl trochu
speciální zápas, protože před sezónou jsem se do kádru Motoru nevešel
a podepsal jsem smlouvu v Havlíčkově
Brodě. Jenomže tam mi
z ničeho nic smlouvu
rozvázali. A po
mém návratu do Budějovic
jsme hned první
zápas
hráli právě
proti Havlíčkovu Brodu.
Co dál byste vypíchl?
Super
partu. Scházeli jsme se i mimo zimák, strávili jsme spolu spoustu
času, zažili spoustu srandy. Ti lídři, kteří tam byli, Nouzík,
Stračena, Bohy, Roky Pajič, Kuchec a další starší kluci, dělali
to, co měli, drželi partu pohromadě. Táhlo se za jeden provaz
a proto si myslím, že jsme došli tam, kam jsme došli, až do
baráže. S kluky z oné sezóny jsme ostatně dodnes v kontaktu.
VOLAJÍ EMIRÁTY: POJĎTE K NÁM TRÉNOVAT ŽENSKÝ NÁROĎÁK
Myslíte,
že vás roční ruská epizoda nasměrovala do
budoucích zahraničních angažmá? Že jste
zjistil, že když jste zvládl Sibiř, tak není
třeba se ničeho
bát?
Vůbec
nevím. Vlastně
jsem
nad
tímhle nikdy nepřemýšlel, ve
smyslu, že jít do zahraničí by bylo nějak těžké. Když
jsem skončil v Motoru, tak jsem se rozhodoval, co dál dělat, byly
tam možnosti jít
do Francie. Což
jsem dost zvažoval, ale nakonec to
neklaplo. A
začal
jsem v
Budějovicích trénovat
děti a
hrál za David Servis.
V roce 2015 jste
tedy odstartoval trenérskou kariéru, trénoval jste děti v
Českobudějovických lvech a v Motoru. K tomu jste do roku 2022 hrál
ve druhé a krajské lize. Pak ale přišla velká změna a vydal
jste se za exotickým angažmá, do Abú Dhabí.
Můj
kamarád a
spoluhráč
z
juniorů,
David Ciboch, už v Emirátech trénoval. Jeli
jsme se za ním do Al-Ainu podívat s Karlem Herrem, který v Budějovicích
trénoval juniorku. Bylo ve hře, že by si
David mohl někoho k sobě jako trenéra přibrat,
což ale
nakonec
nedopadlo.
Po návratu
se mi ale z Emirátů zničehonic
ozvali, že shání někoho k reprezentačnímu týmu do 18 let a k
národnímu týmu žen.
Jaká
byla vaše reakce?
Zvažoval
jsem to.
S Vencou Nedorostem,
tehdy manažerem mládeže Motoru, jsem
se o tom bavil a nakonec jsem se rozhodl, že to pro mě bude
zkušenost. Chtěl
jsem
se
nějak posunout, věděl,
že
mě trénování baví. Řešil
jsem i jazyk,
poprvé
jsem si
vyzkoušel, jaké
to je trénovat v jiném jazyce, než v češtině, což nebylo
vůbec jednoduché.
Osmnáctiletí
kluci, když uděláš nějakou chybu, tak z tebe mají srandu. Ale
šel jsem do toho s tím, že jediné, co
se mi může stát, tak, že se vrátím zpátky.
Jaké
tedy dvouleté angažmá u
osmnáctky a ženského národního týmu
v Emirátech bylo?
Podmínky
byly super. Byl
jsem
v
Abú Dhabí, hlavním
městě
Emirátů. Trénovalo
se pětkrát týdně. Když
jsem přišel, tak jsem byl příjemně
překvapený,
jak na tom ty holky jsou, že vůbec jsou schopné
bruslit, moje očekávání bylo daleko horší.
A
co juniorka?
V osmnáctce bylo asi šest lokálních hráčů a dále
několik cizinců, Kanaďani, Američan. Snažili se, posouvali jsme jejich dovednosti. Sezóna
vždy vrcholí účastí na mistrovství Asie a Oceánie. Zažil
jsem jeden ročník,
s holkami
v
Kyrgyzstánu a
s
kluky
v Uzbekistánu. S holkami
jsme skončili třetí, kdy jsme hloupě
prohráli s Filipínami.
S
kluky
jsme byli
čtvrtí,
měli jsme
v bráně
kluka, který
byl gólmanem poprvé
v životě.
Jaké
jsou v Emirátech stadiony?
Trénovali
jsme v
Abú Dhabí, kde
je jeden. A pak vlastně ještě jedno kluziště v
obchoďáku.
Pak
je jeden zimák
přímo
v Al-Ainu, v
Dubaji
jsou asi dva nebo tři.
Za
Abú Dhabí jste ve druhém roce nastupoval v emirátské lize jako
hráč.
Proč tomu tak nebylo rovnou po vašem příchodu?
Měli
pravidlo,
že týmy můžou mít myslím
jenom
čtyři placené
cizince.
Což
už měli zaplněné, takže
mě nenechali hrát. Hrál
jsem s Abú Dhabí v prvním roce aspoň jeden turnaj. Pozvali
na
něj nějaké veterány
z Ruska a
Běloruska. Hrál
proti nám Michail Grabovskij, Andrej Kosticyn nebo
Danis
Zaripov. V
druhém roce už jsem poté v lize mohl za Abú Dhabí hrát. Neměli obránce, tak jsem hrál beka. Prohráli jsme ve finále.
SLUNCE, PLÁŽE A HOKEJ
Jaké
bylo trénovat v muslimském světě ženský tým? To muselo mít
velká specifika...
Náročné,
no. Když
jsem přišel, vlastně jsem
vůbec nevěděl, co si můžu dovolit, co
ne.
Nějaké
ženě
můžeš podat ruku, jiné
nemůžeš, a tak podobně. Prostě občas
to pro mě bylo
až na hraně faux pas.
Zvládl
jste z toho vyjít vždy bez úhony?
Ony
to uměly dát tak nějak taktně najevo, jak se zachovat, že jsem
se vlastně ani nikdy necítil blbě.
Jaké
byly platové
a
další odměny
pro trenéry, byl to luxus?
Nebyl.
Průměrný
plat, řekl bych.
A
jak jste se měl jako hráč Abú Dhabí?
Měl
jsem
nějaké
bonusy, ale dobré
to bylo tím, že člověk v
Emirátech neplatí
daně. Měl
jsem zaplacené
auto a bydlení, takže to
šlo. Ale
ať už jsem v životě
dělal jakékoliv
rozhodnutí, ať už jako hráč, nebo jako trenér, tak jsem
nikdy
nekoukal primárně
na
peníze. Vždycky
jsem chtěl, aby mě to bavilo, aby mi to dávalo větší smysl, než
to, že mě někde zaplatí a budu tam pak
nešťastný.
Do
Emirátů jsem šel za zkušeností a s cílem zlepšit se v
angličtině.
Jak
vám život v Emirátech vyhovoval?
Kdybych tam tenkrát z Čech neodcházel sám, možná bych tam zůstal dodnes (smích). Měl
jsem
celý
den
volno a trénovalo se až pozdě
odpoledne,
takže jsem si zvykl na lifestyle, kdy jsem ráno vstal, šel jsem do
posilovny, pak
na pláž. První
rok byl sice takový,
že člověk pořádně nevěděl,
co, kde, jak. První měsíce byly
takové
utahané.
Já jsem si tam navíc ještě
musel
dělat řidičák, Česko
s Emiráty
nemá dohodu o
uznání našeho řidičského oprávnění,
takže jsem tam
znovu absolvoval autoškolu.
Uspěl jste napoprvé?
Jo,
jo (úsměv).
Tím se mi život tam trošku změnil a když jsem se
pak
zorientoval,
tak se mi
kvalita života ve
druhém roce v Emirátech zvedla,
rozhodně
jsem tam měl co dělat.
A
k tomu to počasí, stále teplo, nebo spíše horko...
Co
jsem si uvědomil vlastně až po přesunu do Kanady, tak že mi
hrozně vyhovovalo, že člověk vstával a už bylo slunce. A bylo
tomu tak celý den. Člověk prostě má energii, lepší náladu.
Když jsem pak přiletěl do Kanady a byl jsem tady první měsíc,
zase jsem po dlouhé době zažil pocit vstávání do práce za tmy.
Koplo mě, jak moc velká změna to pro mě osobně je, navíc tady v
horách máme toho slunce ještě daleko méně.
Už
jste prozradil, že nyní se mnou mluvíte z Kanady. Ale zajímají
mě ještě okolnosti odchodu z Emirátů?
To
je celkem složité popsat. Snažil
jsem
se tam něco
budovat. Nemám
to postavené tak, že bych jen někde byl, chodil do práce a nemělo
to jinak žádný cíl.
Na
konci druhé
sezóny
v
Emirátech
jsme se bavili o více
penězích, věděl
jsem,
co tam měli kluci před námi.
A k
tomu
jsem připravil nějaký
plán, co by se mohlo změnit.
A
nesetkalo se to s pochopením?
Aby
tam sport mohl fungovat,
potřebujete nějakého šejka, který
do toho přinese peníze. Ten
u hokeje několik let předtím byl,
ale pak
přišly
trable s penězi,
že už do toho nikdo nic moc dávat nechtěl, a
muselo se na všem šetřit.
Udělal
jsem
nějakou
koncepci, jak by to mohlo fungovat, předal jsem to tomu nejvyššímu
šéfovi.
Ten řekl, že nic z toho asi nepůjde, a to jsem
nechtěl finance,
navrhoval jsem
například,
aby nám pomáhali rodiče Kanaďanů
a Američanů na
tréninku.
Jenomže
jim se moc nelíbí, když jim někdo do něčeho kecá, takže
nakonec
to celé vyšumělo a už se se mnou dál nepočítalo. Další vliv mělo to, že jsem byl v Emirátech sám, neměl jsem trenérský tým, s kterým bych mohl trávit volný čas.
Z POUŠTĚ MEZI MEDVĚDY
A
jak se tedy
udál
přesun do Kanady?
Měl
jsem nejprve nabídku jít trénovat
na Filipíny. Pak
mě ale Herák (Karel Herr) navedl na možnost zaslat cévéčko k
juniorskému týmu do Kanady.
Ozval se mi manažer
a
hlavní kouč Golden
Rockets s nabídkou dělat mu asistenta a
bylo
to, zhruba
za čtrnáct
dní
jsem tam
letěl. Působíme
ve
Western International Junior Hockey League, řekl bych něco
mezi druhou a třetí juniorskou ligou.
V
Kanadě jste už také druhým rokem. Jaký je život v Britské
Kolumbii?
Jsme
tady přímo v horách a celá liga se
z naprosté
většiny odehrává
tady
v těch horských městech, takže to je super. Je
tu super lyžařské
středisko, jedno z nejlepších v Kanadě, co se týče freeridu.
Ano,
oproti Emirátům velká změna. Když
jsem přiletěl a poprvé
jsme šli na golf, hned
jsem viděl
medvěda na golfovém hřišti, tak jsem z toho byl vystřelenej na
měsíc.
Jazykově
už vše zvládáte?
To
je asi jediné, z čeho jsem
měl větší strach, jestli už má
angličtina
je na takové
úrovni. Dodneška
to není úplně super, ale podle mě se to zlepšuje. I
trenérsky to byl obrovský
skok.
Můžete to rozvést?
Teď před sezónou jsem
například byl na
showcasu BCHL,
kde
byl Ryan
Hollweg,
kterého známe z působení v Plzni. Díky
němu jsem
dostal možnost
se
jet podívat do Vernonu, kde
dělá
v
BCHL asistenta
Mattu Cookeovi,
který
má za
sebou také několik
sezón v NHL. A
je super vidět, jak tihle
kluci pracují. V Kanadě pracuji s videem, dělají se mítinky, furt se něco děje a člověk toho za týden udělá opravdu dost. Snažíme se mladé kluky dostat na nějakou univerzitu, do vyšších lig, do WHL, AJHL, SJHL. Když se to povede, člověk hned vidí, že to má smysl. Vím, že od doby, kdy jsem trénoval v Motoru děti, jsem udělal obrovský posun. Ať už jako trenér, nebo jako člověk.
Co
na vaší
trenérskou kariéru říká otec? Sám
má s trénováním
bohaté
zkušenosti.
Byl
se za mnou podívat i v Emirátech.
Podle
mě je rád, že se
nějak
posouvám, že dělám, co mě baví. Po
každém
zápase mu posílám, jak jsme hráli. Občas
se ptám na rady, co a jak. A
snažím
se to
poslední dobou i
brát k srdci (úsměv).
Smlouvu
máte do konce sezóny. Umíte
si představit, že v Kanadě zakotvíte?
Těžko
říct. Osobně si myslím, že se jednou určitě vrátím do Čech.
Chci se zlepšovat jako trenér, takže to budu vyhodnocovat podle
toho, kde k tomu povede podle mě ta nejlepší cesta. Mám chuť dál pracovat a posouvat se, jak po lidské, tak po trenérské stránce. Zároveň ale vím, že ne všechno je jen o pracovních příležitostech a že každá cesta má svá úskalí. Nechám si proto otevřené možnosti a po sezoně se rozhodnu podle toho, jak to budu cítit a kam mě to bude dál táhnout. Tak jako jsem to dělal vždycky.
